Jazyk a jazykověda

Jazyk je soustava znaků a pravidel, řeč je její konkrétní užití v mluveném nebo psaném projevu. Jazykový znak spojuje formu a význam a tento vztah je většinou dán dohodou (pes × dog). Čeština patří k indoevropským jazykům, do jejich západoslovanské skupiny.

• Funkce jazyka: dorozumívací (sdělná), poznávací, výzvová – apelová (Zavřete dveře.), výrazová – expresivní (Jé, to je krása!), kontaktová – fatická (Haló, slyšíte mě?), estetická (v umění), metajazyková (Slovo „rychle“ je příslovce.).
• Disciplíny jazykovědy: fonetika a fonologie (zvuková stránka), morfologie – tvarosloví, syntax – skladba, lexikologie (slovní zásoba), slovotvorba, sémantika (význam), stylistika, ortografie – pravopis, ortoepie – výslovnost, etymologie. Foném rozlišuje význam (pít × bít), morfém nese význam (ryb-ář-k-a).
• Indoevropské větve: slovanská, germánská (angličtina, němčina, švédština), románská (italština, francouzština, španělština, rumunština), baltská (litevština, lotyština), samostatně řečtina a albánština. Neindoevropské: maďarština, finština, estonština (ugrofinské), turečtina, arabština, čínština, baskičtina (izolovaný jazyk).
• Slovanské jazyky: západní (čeština, slovenština, polština, lužická srbština), východní (ruština, ukrajinština, běloruština), jižní (slovinština, chorvatština, srbština, makedonština, bulharština). Cyrilicí píší východoslovanské jazyky, bulharština, makedonština a srbština (ta i latinkou).
• Vývoj češtiny: 863 Konstantin a Metoděj, staroslověnština a hlaholice · pračeština (bez souvislých textů) · staročeština (Hospodine, pomiluj ny; hláskové změny g → h, přehláska, ú → ou, ó → ů) · Hus a Orthographia bohemica (diakritika místo spřežek) · Kralická bible (1579–1594, Jednota bratrská) a Blahoslavova Gramatika česká · obrození: Dobrovský (mluvnice 1809, psaná německy), Jungmann (Slovník česko-německý), Presl (přírodovědné názvosloví).
• Jazykovědci 19. a 20. století: Jan Gebauer (Historická mluvnice, první Pravidla 1902), Ferdinand de Saussure (jazyk × řeč), Pražský lingvistický kroužek (1926, Vilém Mathesius, funkční pohled na jazyk).